Malý Péťa a tajemství Pohádkové jeskyně

     To byl zase jednou víkend, kdy si maminka s tatínkem řekli, že je na čase něco podniknout. Celý týden jen chodili do práce a malý Péťa jen ze školky a do školky. Dokonce nebyli ani jedno odpoledne na hřišti! Všichni proto chtěli zažít něco dobrodružného a pořádně se při tom protáhnout. 

      Ačkoli bylo teprve jaro, venku už několik dní panovaly letní teploty. Aby se trochu ochladili, přišla maminka s nápadem navštívit jeskyně. Tam je prý vždycky chladněji. Malý Péťa si zpočátku neuměl představit, že by se na prohlídce jeskyní mohl protáhnout, ale tatínek mu cestou v autě vysvětlil, že ho tam čeká spousta schodů. To Péťu moc nenadchlo, ale rodiče ho dokázali přesvědčit, že se mu tam i tak bude líbit. 

      Před vstupem si malý Péťa musel obléknout bundu. Ukázalo se, že rodiče měli pravdu – vevnitř bylo mnohem chladněji než venku! Průvodce je hezky přivítal v Javoříčských jeskyních a prohlídka mohla začít. Péťa něco takového ještě nikdy neviděl a připadalo mu to nádherné! Tolik roztodivných krápníků – vůbec nevěděl, kam se dívat dřív. Trochu ho ale rušil pan průvodce, který pořád mluvil o nějakých stalagmitech, stalaktitech a stalagnátech a pak ještě o nějaké zácloně... Malý Péťa viděl prostě jen spoustu neuvěřitelných krápníků. Některé rostly od země vzhůru, jiné ze stropu dolů a některé dokonce odspodu až ke stropu. Ale těch schodů bylo opravdu hodně. Ještě že zvolili kratší trasu, protože na té delší jich bylo prý přes 300! I tak toho měl malý Péťa dost. 

     Když prohlídka skončila, hned se rozhlížel, kde by si mohl odpočinout a sníst svačinku, kterou maminka připravila. Hledání vhodného místa netrvalo dlouho. Lavička i se stolečkem byla kousek od východu. Malý Péťa si pěkně naplnil bříško a dokonce na chvilku zavřel oči. 

      Když je otevřel, vzpomněl si, že má v kapse u bundy svoje oblíbené autíčko-žlutý pick-up s houkačkami. Sáhl do kapsy, ale zjistil, že je prázdná. Autíčko tam nebylo! Musel ho ztratit v jeskyních. 

      Neváhal a rozběhl se zpátky ke vchodu. Přidal se ke skupince turistů a proklouzl zpátky do jeskyně. Během prohlídky se všude rozhlížel. Koukal, kam mu jen osvětlení dovolovalo, ale autíčko nikde neviděl. 

      Trochu se zdržel na visutém schodišti a skupinka návštěvníků se mu vzdálila. Chtěl je doběhnout, ale právě v tu chvíli své autíčko spatřil – leželo na zemi kousek od osvětlené trasy. Péťa měl takovou radost, že si ani nevšiml, že je v jeskyni sám. Jak se sehnul, aby autíčko zvedl, ve tmě se objevily obrovské zářivé oči. A pak další a další… nakonec jich napočítal sedm párů. V tom okamžiku šlehl plamen a všude kolem bylo světlo – před Péťou stál velký sedmihlavý drak! 

     Nejdřív se malý Péťa strašně lekl a chtěl utéct. Pak si ale vzpomněl na autíčko, které stále leželo na zemi. Navíc – kdy jindy potká draka? Překonal proto strach a tichým hláskem pozdravil: "Ahoj, já jsem Péťa. Jen jsem si přišel pro svoje autíčko." 

      Všechny oči se na něj upřely: "To autíčko jsi ztratil, Péťo, a co se tady jednou ztratí, to už sem patří navždy," zahučel drak. Malý Péťa znervózněl: "Ale pane draku, prosím, je to moje nejoblíbenější autíčko. Dovolte mi vzít si ho zpátky." Ze všech sedmi hlav vyšel bílý dým: "Jak jsem řekl. Měl sis svoji hračku lépe hlídat." "Prosím, prosím. Já už si na něj budu dávat větší pozor a budu se o něj hezky starat, stejně jako o všechny moje ostatní hračky," snažil se ho přemluvit malý Péťa. Drak byl ale neoblomný. 

      "Tak to se nedá nic dělat, budu vás muset vyzvat na souboj." "No proč ne," nedal se zaskočit drak. Malý Péťa si představoval všechny ty udatné prince z pohádek, které znal, jak bojovali v brnění a s meči a začínal být trochu nervózní. Nic z toho totiž u sebe neměl. "Ale žádný souboj se zbraněmi, to bys proti mně neměl šanci," vyrušil ho z přemýšlení drak, "budeme závodit s autíčky." Malému Péťovi se rozzářily oči. Závodit s auty? Tomu ten drak říká souboj? To je přeci ta nejlepší zábava! 

      Drak opět vypustil dým a jedna z jeho hlav vyšlehla plameny, které ozářily dráhu. "Vyber si autíčko," vyzval malého Péťu drak a ukázal na hromadu zapomenutých, ztracených a drakem objevených autíček. Malý Péťa nezaváhal ani na okamžik a vzal si právě to svoje. Vždyť které by mohlo být lepší! "Pokud vyhraješ, můžeš si nechat i to, se kterým budu závodit já. Pokud ale prohraješ, přijdeš o to své," upřesnil pravidla drak a vybral si zeleného sporťáka. Oba dali svá autíčka na začátek dráhy: "Tři, dva, jedna, start!" zahřímala jedna z drakových hlav a závod začal. 

     Malý Péťa popadl svoje autíčko a jel s ním, co mu nožičky stačily. Řezal zatáčky, některé bral dokonce smykem a hlasitě túroval. Drak vzal svoje autíčko do svých velkých a neohrabaných rukou. Snažil se co nejrychleji rozpohybovat svoje krátké nohy, až musel dávat pozor, aby neztratil rovnováhu, protože jeho hlavy se kymácely ze strany na stranu. Oproti malému Péťovi neměl šanci. 

     On totiž drak takhle závodil poprvé. Vždycky si to přál vyzkoušet, ale pokaždé, když někoho vyzval, jeho protivník závod předem vzdal, protože se ho strašně bál. Nevěděl tedy, že bude tak moc pomalý. To mu ale nezabránilo, aby si to náramně užil. Smál se, až se celá jeskyně otřásala. Malý Péťa se občas dokonce bál, aby nezačaly padat krápníky ze stropu. 

     "Vyhrál jsem!" zakřičel malý Péťa, když dorazil do cíle. Skákal radostí a drak se také usmíval. Když mu nabídl své zelené autíčko jako odměnu, malý Péťa se na něj podíval a odpověděl: "Děkuju, ale já mám svoje oblíbené, to mi stačí." Drak byl potěšený, že Péťa na svém slibu trval. "Stav se někdy znovu, můžeme si zase zazávodit," řekl drak na rozloučenou. "Moc rád!" odpověděl mu s úsměvem malý Péťa a už vůbec se ho nebál. 

     Pak spěchal ven z jeskyně za rodiči, autíčko pevně svíral v ruce. Sedl si zpátky na lavičku, položil hlavu na stůl a unaveně usnul. Když se probudil, sáhl do kapsy u bundy a usmál se – autíčko bylo na svém místě.